Ruku na srdce, kdo dneska ví o Mistru Janu Husovi víc, než že byl 6. července 1415 upálen v Kostnici? A to datum si pamatujeme jen proto, že je to svátek. Někdo vydoluje z paměti nějaké to dílo, nabodeníčka a pak husity. Ale proč vlastně skončil na kostnické hranici a co ho spojuje s Janem Palachem, Janem Zajícem a Ryszardem Siwcem? Když se nad tím člověk zamyslí hlouběji, těch paralel najde překvapivě hodně.
Jan Hus získal poměrně záhy "humanistické" vzdělání bakaláře a později mistra svobodných umění na pražské univerzitě, od začátku ho to ovšem táhlo také k teologii. Svou výjimečnou inteligenci napínal směrem ke studentům, snažil se zreformovat český pravopis, aby se vzdělání mohlo šířit i mezi méně privilegované vrstvy obyvatel. Na začátku 15. století byl vysvěcen na kněze a stal se kazatelem v Betlémské kapli. Jeho pohled na katolickou církev se ale od počátku odchyloval od představ jeho představených. Tehdejší církev žila spíš starostmi o světské statky, což na nejvyšší úrovni představoval boj o papežskou stolici, takže Svatí otci byli průběžně dva až tři a bez skrupulí válčili o moc. Niterná víra v Boha a život podle základních křesťanských zásad se vytrácely. A tady se otevřelo pro hluboce morálně založeného Husa pole působnosti. Inspirován názory anglického reformátora Jan Viklefa hlásal zdánlivě jasnou pravdu - nejvyšší autoritou církve není žádný papež, ale Ježíš Kristus. Jenže něco takového nemohlo v tak mocensky založené organizaci, jakou tehdejší katolická církev byla, projít. A tak postupně docházelo ke střetům s mocí, které jsou až nápadně podobné těm, jež přicházely ve zcela jiné době o nějakých 550 let později. Když nechtěl církevní vrchnosti odevzdat "závadné" Viklefovy spisy, jež hořely na hranicích, bylo Husovi zakázáno kázat.
Spor s církevní mašinérií nabíral na obrátkách a univerzitní mistr nehodlal couvnout. Když se pak v otázce odpustků, které představovaly v jeho očích ztělesněné odklonění od božích zákonů (hříchy přece může odpouštět jen Bůh, ne církev za peníze), postavil i proti králi, ztrazil poslední ze svých mocných ochránců a jeho osud začal směřovat k nevyhnutelné tragédii. Hus se rozhodl ignorovat mocenské autority současné církve a odvolal se k soudu Kristovu. Protože v Praze nad ním byla vyhlášena klatba, uchýlil se na jihočeský venkov, kde pořádal doslova "undergroundová" kázání pod širým nebem. Tvrdošíjně odmítal uznat autoritu papeže a ve svých dopisech napsal: "Je lépe zemřít, než špatně žít! ...kdo se bojí smrti, ztrácí radost ze života. Nade vším vítězí pravda!"
Na přelomu let 1414 a 1415 se pak Hus stal spíše figurkou ve hře o moc, jež se odehrávala na kostnickém koncilu. Tři papežové a s nimi římský král Zikmund, který si dělal zálusk na císařskou korunu. Do toho chtěl Hus svobodně diskutovat o svých názorech, které církevní otcové považovali za rozvratné. Diskuze ale byla přesně to, co "papaláši" nepotřebovali. Zatímco Hus chtěl obhajovat svoji vizi čisté církve, oni lpěli na závazném výkladu papažských bul. Český kazatel těžko mohl v tomto střetu zvítězit; Husovo učení bylo zavrženo a jeho spisy určeny ke spálení. Představitelé koncilu nicméně přemlouvali Husa, aby odvolal, dali mu k tomu několik příležitostí, on se odmítl autoritě církevní moci podvolit i za cenu oběti nejvyšší.
Šestého července 1415 pak sněm potvrdil rozsudek nad zatvrzelým kacířem, jenž znovu odmítl odvolat. Hus měl říct svým přátelům, že by odvolal, kdyby se cítil vinen, jenže pro to žádal důkaz z Písma. A ten samozřejmě nikdo dodat nemohl. Koncil tak nad nepoučitelným Husem zlomil hůl a předal jej světské spravedlnosti, která provedla rozsudek: Mistr Jan Hus prý ovšem kráčel k hranici na břehu Rýna s mariánskou písní na rtech a přesvědčoval přihlížející, že nekázal bludům, před zapálením hranice pak ještě jednou odmítl milost vyměněnou za odvolání svých názorů. Reflexe Husovy smrti se pak vyvíjela ruku v ruce se směřováním českých zemí - a v nedávné minulosti se Husův odkaz postupně smrskl na odpor vůči lstivému a zlému Zikmundovi a proti všem válčící husitské hordy. Jenže nejsilnější Husova poloha je právě v tom, co se snažila většina vládců potlačit: v té nejzákladnější lidské morálce, jež by měla být nadřazena právě všem mocichtivým pánům.
"Ve své poslední Řeči o míru, kterou si přivezl do Kostnice, ale už mu nebylo dáno ji pronést, je jeho hlavní starostí, co dělat pro to, aby lidé začali opět žít intenzivním náboženským životem.
Mistr Jan odmítal jakoukoli legitimní autoritu mimo té, jež svůj obsah bezprostředně odvozuje z pravdy, a která navíc předpokládá mravní obrat (stav milosti a absenci smrtelného hříchu). Církev by tedy měla spočívat výlučně na pravdě, její autoritě a mravně čistém životě. Toto pojetí církve pak přenášel i na ostatní lidské autoritativní struktury, například na stát," pojmenovává ten aspekt Husova kostnického poselství katolický kněz a historik František J. Holeček. Právě ta naprostá oddanost pravdě, která nespočívá nutně jen v katolické církvi, spojuje Husa s Palachem, Zajícem či Siwcem více, než by se na první pohled zdálo.
