Pochodeň číslo jedna. Ta tři slova pálila komunistické pohlaváry v bývalém Československu více než dvacet let. Funkcionáři opojeni vlastní mocí a ochromeni strachem z možnosti, že o ni z vůle svých sovětských "chlebodárců" přijdou, to museli mít po téměř celou polovinu ze své čtyřicetileté vlády zaryto někde hluboko v hlavě: Pochodeň číslo jedna. Každá připomínka měla zmizet ze světa (nebo být minimálně odklizena co možná nejdál z očí "slušných občanů"), jakákoliv zmínka měla být tvrdě potlačena.
A přece to byla nakonec právě tato tři slova, která předznamenala pád komunistického režimu.
Ve čtvrtek 16. ledna 1969 se dvacetiletý student filozofie Jan Palach u Národního muzea polil hořlavinou a zapálil. Pochodeň číslo jedna. Tři slova, jež uzavírají jako memento dopis, kterým vysvětluje svůj čin.
"Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lidi této země následujícím způsobem. Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit.
Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku a tak jsem získal právo napsat první dopisy a nastoupit coby první pochodeň..."
Téměř po pěti měsících od okupace Československa vojáky bratrských socialistických zemí, kteří dávali více než temnou odpověď na hledání socialismu s lidskou tváří, prvotní až revoluční odpor velké části české veřejnosti definitivně opadával. Komunističtí předáci (z valné většiny právě ti, kteří se zasloužili o alespoň částečně nadějeplné pražské jaro) se pod palbou sovětské kritiky a výhrůžek raději znovu stáhli do bezpečného objetí Moskvy a život v českých zemích se začal pomalu "normalizovat".
Jan Palach se ale s postupným otupěním společnosti smířit nechtěl. Přichází s plánem na obsazení Českého rozhlasu a vysílání výzvy ke generální stávce za zrušení cenzury, který dopisem sděluje studentskému vůdci Lubomíru Holečkovi. Ten ovšem na "možná bláznivý" (jak přiznal v listu i sám Palach) nápad nijak nereaguje.
Ale dvacetiletý rodák ze Všetat se myšlenky na znovuprobuzení odporu proti okupaci a pokračující stalinizaci stranického vedení nevzdává. Jak poznamenává ve svém dopisu Holečkovi ze 6. ledna 1969, je mu jasné, "že za současné situace izolovaná akce studentstva, ať již jde o stávku či demonstraci, je neúčinná. Je totiž nasnadě, že bez pomoci ´hromadných sdělovacích prostředků´ se nemůže vyvolat žádná účinná akce v celonárodním měřítku (např. gen. stávka)."
Kdy přesně se Jan Palach ve jménu znovuzažehnutí národní hrdosti rozhodl pro oběť absolutní, se už nikdy nedozvíme. Nicméně i z požadavků, za které se rozhodl položit život, je jasná konzistence jeho postojů, v jejímž světle pak dlouholetá snaha komunistického režimu Palachův čin degradovat na mladické poblouznění či přímo na projev duševní choroby ztrácí smysl.
"Naše požadavky jsou:
Okamžité zrušení cenzury
Zákaz rozšiřování Zpráv
Jestliže naše požadavky nebudou splněny do pěti dnů, tj. do 21. ledna 1969, a nevystoupí-li lid s dostatečnou podporou (tj. časově neomezenou stávkou), vzplanou další pochodně.
Pochodeň č. 1
P. S. Vzpomeňte na srpen. V mezinárodní politice se uvolnil prostor pro ČSSR, využijme jej."
Palachovo poselství (byť se tomu režim snažil zabránit důslednou cenzurou a mezi lidi se dostávalo jen v opisech) zapůsobilo na českou společnost jako meteor. Smuteční tryzna a pohřeb dvacetiletého mladíka, který zemřel tři dny poté, co se na horní části Václavského náměstí zapálil, se změnil v ponurou manifestaci půl milionu lidí. Jenže nastupujícím normalizačním kádrům ve vedení státu se u velké části z nich podařilo postupným zastrašováním jiskru, kterou Palach zažehl, nakonec znovu zadusit. A protože bylo zapotřebí zaplašit každou upomínku na hrdinské gesto, nedočkalo se odpočinku ani Palachovo tělo. To bylo pohřbeno nejdříve na pražských Olšanských hřbitovech, v roce 1973 jej ovšem komunistická policie exhumovala a zpopelnila. Popel pak byl uložen v rodných Všetatech, aby se v roce 1990 urna vrátila znovu do Prahy.
V následujících měsících po Palachově smrti jeho čin zopakovalo šestadvacet dalších mladých lidí, z nichž jich sedm zemřelo. Nejznámější z nich jsou Jan Zajíc a Evžen Plocek. Díky připravenosti StB i médií na podobné "nepříjemnosti" se už o jejich oběti ovšem širší veřejnost prakticky nedozvěděla.
Ani ve společnosti tak emotivně prožívaná smrt Jana Palacha však žádné hlubší politické otřesy nevyvolala. Už jen účast na jeho pohřbu vyvolala dlouho nevídané represivní praktiky establishmentu vůči občanům: "normalizace" právě propukla naplno.
Ale Palachův odkaz se komunistické zvůli přeci jen zcela zahubit nepodařilo. Jeho síla vyplula napovrch v lednu roku 1989, kdy pět opozičních sdružení (České děti, Charta 77, Mírový klub Johna Lennona, Nezávislé mírové sdružení a Společenství přátel USA) svolalo na den před výročím upálení Jana Palacha pietní akt na Václavské náměstí. I přes to, že se SNB (včetně záloh a důchodců) spolu s Lidovými milicemi na dobu kolem nevhodného data pečlivě připravovaly a většina z organizátorů byla zatčena ještě dříve, než na Václavák dorazili, k uctění památky zesnulého Jana Palacha se v horní části náměstí sešlo kolem tisícovky lidí, kteří zpívali hymnu a křičeli "Svobodu, svobodu!".
Možná ještě důležitější ale bylo to, co probíhalo na policejní stanici. Petru Placákovi, jenž byl v čele jednoho z pořádajících sdružení, totiž přišlo líto, že by trikolóra s nápisem Janu Palachovi České děti, kterou měl schovanou v podšívce kabátu, měla přijít vniveč. "Proto jsem napsal na lístek: Zítra u pomníku sv. Václava v 15 hodin. Dal jsem to všem přečíst a pak jsem vzkaz zničil. Ta neobjevená stuha vlastně zapříčinila Palachův týden," vzpomíná Placák ve své knížce Fízl. Série demonstrací, při kterých se pravidelně scházelo několik tisíc lidí, měla vyvrcholit poutí k Palachovu hrobu ve Všetatech. Ta ovšem vyústila v policejní a vojenské manévry, při kterých bylo městečko prakticky neprodyšně obklíčeno. Jen Stanislavu Devátému se podařilo ještě s jedním mladíkem blokádu prorazit a mohli tak alespoň symbolicky přehodit přes hřbitovní zeď trnovou korunu.
"Palachův týden ukázal, že lidi už toho mají dost. Svědčilo o tom to, že se lidé chodili dobrovolně nechat zmlátit," hodnotí dnes tehdejší události Devátý. "Lidé už se nedali zastrašit a na to komunisté nebyli připraveni. Bezradnost tak projevovali hrubým násilím," říká bývalý disident. Ačkoliv se po pouti do Všetat nepodařilo navázat na masovější demonstrace v Praze, Palachův týden znamenal v myslích nemalé skupiny lidí (jež doposud na občanské aktivisty mohla pohlížet skrz prsty) zlom, který společně se společenskými pohyby v celé východní Evropě vyústil v pád režimu ještě na konci téhož roku.
V souvislosti s Janem Palachem i dnes spousta lidí tvrdí, že jeho čin nebyl žádným hrdinstvím, ale vlastně zbabělým útěkem před realitou, kterým stejně nic nedokázal. Měl prý radši normálně žít a třeba bojovat proti režimu. Jenže Jan Palach v té době prostě normálně žít nemohl.
"Byl mezi námi jako jeden z nás. Mladý student, měl svou práci, své zájmy, své cíle. Tak jako každý jiný člověk v jeho věku. A přece měl něco. Velikou touhu po spravedlnosti a pravdě. Byl svírán obavou a mučivým pocitem, aby se právě tyto statky nesetkávaly s lhostejností. Měl starost o důstojný a svobodný život všech lidí," prohlásil při svém kázání na Palachově pohřbu Jakub Trojan. "Pochopil studiem našich dějin a z podivuhodné citlivosti vůči duchovnímu rozměru lidského života, že malé národy jsou v posledu veliké pravdou, za kterou se statečně postaví. Ale pochopil současně, že postavit se za pravdu žádá od člověka náročné svědectví a někdy svědectví stvrzené smrtí. A před tímto svědectvím sám neuhnul. Vzal je dobrovolně na sebe. Jsme sevřeni mimořádností jeho činu, který nám všem odhaluje dimenze pravdy, které jsme mohli jen stěží tušit."
Možná proto pálí Palachův čin spoustu lidí dodnes. O důvod více si jeho oběť nepřipomínat jen čas od času při kladení věnců, ale snažit se její morální poselství naplňovat v každodenním životě.
http://aktualne.centrum.cz/domaci/spolecnost/clanek.phtml?id=626702
http://archiv.radio.cz/palach99/
http://strada.ff.cuni.cz/palach/
http://aktualne.centrum.cz/domaci/spolecnost/clanek.phtml?id=627358
Ve jménu života vašeho... [Uspoř.]: Mazáčová, Barbara - Pokorná, Veronika - Suchánek, Pavel. Praha, UK-Karolinum 1990. 72 s.
