"Protože se navzdory činu Jana Palacha vrací náš život do starých kolejí, rozhodl jsem se, že vyburcuji Vaše vědomí jako POCHODEŇ č. 2." Tak začíná výzva Jana Zajíce občanům Československa, kterou předal svým přátelům k rozmnožení před tím, než se v průchodu domu č. 39 na Václavském náměstí 25. února 1969 polil benzínovým čističem a zapálil. Ven už ale vyběhnout nestačil: po pár krocích spadl na zem a na místě zemřel.
I měsíc před tím byl osmnáctiletý student železniční průmyslovky v Šumperku prakticky na stejném místě: u sochy svatého Václava držel po sebezapálení Jana Palacha spolu s dalšími studenty protestní hladovku. Palachův pohřeb 25. ledna pak byl zřejmě posledním impulsem, který rodáka z Vítkova u Opavy utvrdil jít v jeho stopách.
"Nedělám to proto, aby mne někdo oplakával, nebo proto, abych byl slavným, anebo snad, že jsem se zbláznil.K tomuto činu jsem se odhodlal proto, abyste se už vážně vzchopili a nedali s sebou vláčet několika diktátory!"
Už někdy od roku 1967 se Jan Zajíc s dalšími spolužáky, kteří společně bydleli na internátě v Šumperku, zapojoval do společenského života. Zajíc prý patřil mezi nejostřejší kritiky a diskutéry. Vše vrcholilo po sovětské invazi v srpnu 1968. Internát stál hned vedle kasáren a konflikty studentů s vojáky byly na denním pořádku. Nespokojený mladík z Vítkova byl podle ředitele internátu "neukázněný, sebevědomý a lhostejný", jeho spolužačka ovšem později volila jiná slova: "Nebál se říkat pravdu do očí, měl smysl pro čest, měl hlubokou lidskou hodnotu…"
Jan Zajíc byl nadšeným trampem, od své hluboce věřící matky převzal pevné mravní zásady, podle kterých nahlížel na svět. "Vím, jak velmi vážnou ránu vám svým činem způsobím, ale nezlobte se na mne. žel bohu, nejsme na světě jenom sami. Nedělám to proto, že by mne omrzel život, ale právě proto, že si ho až příliš vážím. Svým činem ho snad zajistím lepším. Znám cenu života a vím, že je to to nejdražší," napsal svým blízkým v dopise na rozloučenou.
Po pohřbu Jana Palacha se česká společnost postupně znovu propadala do letargie a začala se smiřovat se svým nastupujícím "normalizačním" osudem. To Jana Zajíce definitivně utvrdilo v jeho záměru následovat svého jmenovce jako Pochodeň číslo dva.
"Nenech si, hrdý a krásný český a slovenský lide, diktovat, s kým navěky půjdeš! Vy všichni, na které můj čin zapůsobí a kteří nechcete, aby byly další oběti, uposlechněte následující výzvy!
STÁVKUJTE, BOJUJTE! ´KDO NEBOJUJE, NEZVÍTĚZÍ!´ Nemám na mysli jen ozbrojený boj."
Jan Zajíc stejně jako Jan Palach měl být komunistickou mocí odsouzen k zapomnění. StB nepovolila splnit přání druhého z Janů být pochován v Praze, zřejmě v obavách z případných demonstrací. I do rodného Vítkova se ale s Janem Zajícem přijely rozloučit tisíce lidí. Pak už ale následovala léta nuceného zapomínání, které tak trochu - kvůli té číslovce dvě - pokračuje dodnes.
"Ať moje pochodeň zapálí Vaše srdce a osvítí Váš rozum! Ať moje pochodeň svítí na cestu k svobodnému a šťastnému ČESKOSLOVENSKU!
Měli jsme dvě šance a obě jsme zmarnili. Vytvářím šanci třetí. NEZAHAZUJTE JI!
Jen tak budu žít dál.
UMŘEL JEN TEN, KDO ŽIL PRO SEBE!"
http://www.totalita.cz/vysvetlivky/o_zajicj.php
http://strada.ff.cuni.cz/palach/
